Petrobarevná radost (1) - Radost z ostatních křesťanů

V nové sérii s názvem Pestrobarevná radost budeme číst list Filipským. V prvním díle se podíváme na radost, kterou Pavel zažívá z ostatních křesťanů. (Filipským 1,3-11)

Transcript

 Tak jo, začínáme novou sérii. Já vždycky když končí nějaká série, tak jsem smutnej, protože většinou, když do toho dám nějaký to studium a nějaký ty něco, něco poznámku o třeba knize Ester, kterou jsme měli v minulých minulých měsících, tak když ji opouštíme, tak mě to mrzí. Mě to zrovna začalo bavit. Na druhou stranu, když začínáme novou sérii, tak tak, jelikož už těch sérií na Signálu a ještě předtím na klubu Cross, kterou jsme měli, jsme měli desítky, tak vím, že že tam jako.

Spousta neznámého, co ani nevím, kam se dostanem, nějaký nový témata, nový důkazy a tak. Jsem zvědavá na tuhle sérii. Jmenuje se Pestrobarevná radost a budeme v ní číst slovo od slova a hezky celý postupně. Dopis apoštola Pavla do Filip do Filip svýho sboru. Nevím, jestli když se to takhle řekne dopis do Filip nebo Filipským, tak jestli vás něco konkrétního napadne.

Možná, pokud Bibli čtete pečlivě a hodně let, tak třeba ano. Já jediný, co jsem o tom věděl, protože na týhle sérii pracujeme s Ivčou a Evča tohleto vybrala tuhle sérii, tak když řekla Filipským, tak aniž bych se koukal do Bible, tak tak jsem si vzpoměl z nějakých mých studií, že to je dopis, kde kdy má Pavel, Jakub dobrou náladu, kde, kde hlavně chválí.

Někdy ty dopisy do těch církví jsou že napomíná, že kárá ale tady ten je je známý tím že že pavel má fakt rád ty lidi ve slipech a že že to je na tom na tom dopise hodně vidět. Je to v takovém kontrastu s tím, jak ten dopis vzniknul, protože Pavel je ve vězení. Těch těch teorií, v jakým vězení konkrétně je, protože byl ve více vězení, tak tak jsou nějaký tři.

Ta nejpravděpodobnější je, že že byl v tom římském vězení až až na sklonku života. My jsme byli v červnu, skončili sérii, kde jsme mluvili o Pavlových misijních cestách, kdy cestoval po Evropě a zakládal církve. Filipi byli, byli byla jedna z těch církví. Pokud si vzpomínáte, tak on měl vizi. Měl nějaký sen, kde Makedonci mu říká Pojď my potřebuje slyšet o Ježíšovi a on se on on jde do Makedonie, právě do Filipa.

Tam založí církev. A my jsme ukončili tu sérii s tím, že Pavel přišel do Jeruzaléma Po všech těch misijních cestách. Byl zatčen tak, jak mu všichni říkali, že se stane. Dokonce i proroci mu říkali, že bude zatčen. A on se odvolá na římský soud. Nebyl římským občanem a cestuje do Říma, kde potom je v domácím vězení, ale tam to nepokračuje.

Kniha Skutků, Ale my víme z nějakých jiných zdrojů, že? Pro mě to domácí vězení bylo takový volný, že? Že se měl docela dobře, ale pak se pravděpodobně změnil nějaký nějaký úředníci, možná nějaký autority se změnili a ten někdo, možná jeden člověk nebo skupina lidí, kteří najednou měli moc. Tak tak Pavla neměli rádi.

Takže on pravděpodobně potom skončil, skončil popraven a. Pokud tam je opravdu nejpravděpodobnější teorie, že právě z toho římského vězení on píše ten dopis do Filip, což by což by nás datováno do nějakýho roku 62 našeho letopočtu, kde Pavel je ve vězení. Dokonce v tom dopise, jak budeme číst, uvidíte, že jako kdyby už čeká, že zemře, že že se to blíží, že že ty podmínky toho vězení se změnily a že pravděpodobně on zemře a je v tomhletom rozpoložení.

A na druhou stranu píše dopis, který je plný radosti, který je plný pozitivních věcí a a. A nějak to do sebe zapadá i přesto, že. Že je ve vězení, že ho čeká smrt, tak přesto píše Dopis je plný radosti a proto se ji proto chceme podívat. Ne že by někdo z nás byl ve vězení, ale každej člověk, každý křesťan si si prochází něčím těžkým.

Možná má nějaký vězení, ať už to je nemoc, ať už je to nějaký trápení ve vztazích, ať už je to cokoliv jinýho. Ale stejně jako Pavel, tak může je reálný, aby měl dlouhodobou radost a spokojenost. A když říkám radost, tak tím nemyslím to, že člověk se směje, ale ale myslím to, že vyhraje milion a je nadšený a jde slavit.

Ale myslím tím nějakou radost, kde si uvědomuju, že můj život dává smysl, že i přesto, že nějaký věci nefungujou nebo nejsou dokonalý nebo jsou bolestivý, tak i přesto jsem spokojenej a s nějakou nadějí jdu dopředu a s nějakou nadějí se snažím s těmi nepříjemnými věcmi bojovat. I s pomocí Pánaboha. Tak proto pestrobarevná radost i proto, že my pojedeme.

Bude to šest dílů a každej díl se zaměří na nějakou konkrétní radost, kterou kterou Pavel nějak v tom dopise ukazuje nebo popisuje. Co to není ta série, to chci taky zdůraznit. Není to to, že bychom si řekli chceme mluvit o radosti. Tak pojďme udělat tématickou sérii. Vybereme šest důležitých témat, jak může bejt člověk a jak můžou mít radost.

Tak to není. Čteme dopis apoštola Pavla a právě proto, že že ta radost je tam tak silná, tak se tomu tématu věnujeme a takto těch šest věcí nejsou. TOP nebo nejlepší 6 věcí, který je potřeba mít a nějak jako zvládat, abyste měli radost. Některý z nich by se ani podle mě ne neumístili. V první desítce třeba Budou tam nějaký zjevný, který jsou jasný, ale nějaký třeba, který ani nejsou v první desítce.

Ale chceme se podívat na ten dopis a podívat se na ty konkrétní věci a zkusit se z toho nějak inspirovat.

Tak jo, my dneska přečteme nějakých prvních 12 veršů. Je tam nějaký pozdrav a pak pak už ten dopis nějak začíná. Pavel a Timoteus, služebníci Krista Ježíše, všem svatým v Kristu Ježíši, kteří jsou ve Filipem se správci a služebníky. Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce a od Pána Ježíše Krista, kdykoliv si na vás vzpomenu.

Musím děkovat svému Bohu. Stále se za vás všechny modlím a při každé své modlitbě se raduji z toho, jak se od prvního dne až doposud podílíte na evangeliu. Jsem si jist, že ten, který ve vás začal dobré dílo, je dovede až do konce v den Krista Ježíše. Právem takto smýšlíme o vás všech, protože mě nosíte v srdci.

Vy všichni máte se mnou podíl na Boží milosti jak v mém vězení, tak v obhajobě a potvrzování evangelia. Bůh je mi svědkem, jak po vás všech toužím. Cítím k vám lásku Krista Ježíše. Modlím se, aby i vaše láska stále víc a více rostla spolu s poznáním a hlubokou vnímavostí, abyste uměli rozeznat, co je správné, abyste byli ryzí a bezúhonní až do Kristova dne a dali se od Ježíše Krista naplnit ovocem spravedlnosti ke chvále, ke slávě a chvále Boží.

Možná by se to na první pohled přečte. Tak je to taky takový hutný text. Ono je to i tím, že sms, že to je dopis. Možná kdybyste si sedli a chtěli někomu napsat dopis a víte, že jakmile ten dopis odešlete, tak už to nezměníte, tak přemýšlíte, jak dopis, jak vytvořit každou větu, jak každou myšlenku nějak formulovat.

A právě proto ty epištoly nebo ty ty dopisy, který Pavel a další píšou církvím, tak jsou tak jako hutný a proto někdy. Každá věta je potřeba nějak rozebrat. Ne proto, že bychom se v tom nějak využívali, ale protože tak je prostě napsaný ten dopis. Když jsme četli Ester, tak to byl příběh a klidně jsme mohli přeskočit spousta vět a vlastně se nic nezměnilo.

Aby to bylo kratší a vlastně se nic nezměnilo na tom smyslu. Ale když čteme dopis, tak. Tak jelikož ten člověk seděl u toho stolu nebo to někomu diktoval a každý slovo má v tom dopise nějakou nějaký význam, tak proto, protože mi nějak nějak postupně. Tak nevím, jestli jste z toho pochopili nějaký jedno téma, který celý panel nějak popisuje.

Já to já vám prozradím a pak to nějak rozeberu. Jinak přímo na těch slovech, který který Pavel píše. Já když sem to četl, tak hned z toho prvního oddílu. Jsem nějak pochopil. Ono je to tam poměrně zjevný, že Pavel má radost z těch křesťanů ve Filipe, já nevím, jak dlouho je znal nebo kolik času s nima strávil.

On ten sbor nebo tu církev zakládá tak a tak tam není moc dlouho. Pravděpodobně se tam potom nějak vrací nebo nějak nějak se zná s těmi lidmi, možná přes Timoteus a další, který který tam třeba nějak slouží. Ale hned z toho prvního čtení, z toho začátku je jasný, že Pavel má rád. Křesťany. Pavel má rád křesťany ve slipech a ať dělám radost v tom vězení, on když se mě vzpomene, když nad nima přemýšlí, možná je zná samozřejmě konkrétním jménem a vzpomene si támhle na tetičku, támhle tu na.

Na mládežníky támhle toho a Filipa svýho, támhle toho. To bylo ještě to dítě. No tak ten teď vyrostl za těch tam asi deset let. Mezitím kdyby ten sbor byl založenej nebo ta církev tak ten tomu už je dvacet teď mu bylo deset. Tak jak asi vypadá? Co asi dělá, když na něj vzpomíná, tak je vidět, že má, že má radost.

A proto to první téma, který který chci, kterým chci mluvit, je radost církve a druhých křesťanů. Když říkám církev, tak tím nemyslím nějakou světovou církev. Dokonce tím nemyslím ani denominaci Církev bratrskou nebo jakoukoliv jinou. Ale když říkám církev, tak tím jistě myslím místní církev. Komunita křesťanů, kteří na nějakém místě, v nějakém městě, vesnici, kdekoliv žije spolu.

Snaží se poznávat Pána Boha. Snaží se od Pána Boha zjistit, co všechno. Po nich Pánbůh chce v tom jejich kontextu a. A žijou spolu jako křesťani a snaží se aplikovat ty věci, který Ježíš říkal, který čteme v Bibli na na svoje životy, na svoje vztahy a na svojí budoucnost a na nějaký okolí, ve kterým se pohybujeme.

Takže radost církve, druhých křesťanů. Já jsem Já jsem církvi celej život a naše rodina je v církvi celej život. A když. Jsem si nějak stanovil to téma radost církve křesťanů. Tak. Tak ne vždycky mají lidi, ne vždycky si lidi. Většinou si lidi nespojí církev s radostí, ať už křesťani nebo nevěřící, tak u nevěřících je to je to asi zjevný a často i u křesťanů.

Když se řekne církev, tak řeknou jo, to je správný. Je dobrý chodit do církve, ale že by je to nějak naplňovalo radostí, to moc ne. Možná, když se pak mluví o konkrétních lidech, tak ano, ale. Spíš to vypadá někdy, že ty křesťani nějak vnímají, že ta církev od nich bude vyžadovat nějakou službu, nějaký nějaký pomáhání druhým, nějaký změny v životě a tak.

A možná to vypadá, že ta církev teď to přeženu, je nějaký nutný zlo, který jako my jako křesťani musíme být součástí, ale Pavel to tak vůbec nevnímá. Pavel Pavel vidí křesťany, vidí tu církev a je naplněn radostí. A já? Já se chci podívat na čtyři důvody nebo čtyři věci. Proč? Ta první je je vděčnost.

Kdykoliv si na vás vzpomenu, musím děkovat svému Bohu. Nevím, jestli znáte nějakého člověka. Já jich mám v životě několik. Když si na ně vzpomenete, tak se jakoby vevnitř úplně usmějete. Zkuste si vzpomenout, kde dokonce můžete být někdo, koho potkáváte každý týden. Může to být někdo, koho potkáváte dvakrát za rok.

Usmějete se, cítíte pocit nějaký taky sympatie, nějaký lásky k tomu člověku. Stačí si vzpomenout a najednou máte lepší náladu. Alespoň trošku. Protože protože všude ten člověk existuje, existuje ve vašem životě a když si na něj vzpomenete, tak tak máte vděčnost. A Pavel má, když má vděčnost, tak děkujte Pánu Bohu za ty konkrétní lidi, který zná.

Ten pocit, že se vevnitř nějak usmívám je, že toho člověka mám rád. Může být, protože je mi ctí toho člověka znát, že je pro mě nějakou autoritou, že ho třeba respektuju, že je výjimečný v něčem a že i přesto, že že je takový, tak tak máme spolu nějaký vztah, že je mi ctí ho znát. Že jsem na něj třeba hrdej.

Že to je někdo, kdo si probojoval něco v životě nebo má za sebou nějaký proces a zvládl to. Já jsem na něj hrdej a když si na něj vzpomenu, tak s tím jeho jménem nebo s jeho obličejem si spojím to, že jsem hrdej. Pyšnej na to, že ten člověk to zvládl a že to vybojoval. Může to být proto, že s ním soucítím, že to je někdo, kdo si prochází něčím, co má v životě něco, co ho třeba trápí.

Ale já když jsem si vzpomenu, tak si říkám on to má. On to má těžký, ale ale, ale bojuje, zvládá to a já s ním soucítím a říkám si Tyjo, kdybych já byl v té situaci, tak bych to nezvládl. Ale on je pro mě inspirací, že to nevzdává, ale bojuje dál a mám toho člověka prostě rád. Rád s ním trávím čas, dokonce jako Pavel.

On na jiných místech píše Kéž bych mohl s vámi trávit nějaký čas. Tak toho člověka mám rád, že mi nestačí ten omezený čas, kdy se s ním potkávám, ale že bych s ním chtěl být častějc a dělat cokoliv. Procházet se, jít na pivo, hrát deskový hry, koukat na televizi, povídat si cokoliv a tak. Ta první věc, která si myslím, že je.

Že jsou krátké. Pomůže nám pomoct prožívat nějakou dlouhodobou radost i z církve a z křesťanů je. Když si vzpomenu na ty konkrétní lidi a můžu si u každého z těch člověk lidí, možná ne u každého, ale u většiny těch lidí říct. No jo, dyť já vlastně tohodle na tohle jsem hrdej. Táta mě inspiruje tady, ten mi pomáhá.

Jsem za ně vděčnej, protože je mám rád a tak to je první věc. Kdykoliv si na vás vzpomenu, musím děkovat svému Bohu. Dokonce Pavel píše Nemám jinou možnost než děkovat Bohu. Musím prostě, protože mi děláte radost. Ta druhá věc. Pavel píše Raduji se z toho, jak se od prvního dne až doposud podílíte na evangeliu.

Já jsem napsal téma spolupráce. Asi by to někdo pojmenoval trošku jinak, ale. Z čeho Třeba já osobně dlouhý léta mám, mám radost a čerpám je, že v církvi můžu s lidmi. Kteří jsou úplně jiný než já, Úplně má jiný obdarování a schopnosti, jinej věk, tak můžu společně s nima jít za nějakým cílem a spolupracovat, něco tvořit.

Těch příkladů by bylo spousta, ať už těch 10 11 let v klubu krosnou, co jsme měli, ale ten jeden konkrétní, který byl nedávno, takže mě. Takže mě belgická ta parta lidí, s kterou jsme dělali chicken, tak. Tak mě to strašně bavilo. Možná dneska. Kdybyste mi nabídli, že příští rok pojedu na tejden někam na Havaj a nebudu dělat chicken, tak možná.

Upřímně bych vám řekl, že radši pojedu na ten, protože prostě mě to bavilo s těma lidma. Jo, na Havaj by se chtěl taky podívat, ale. Ale prostě ten chicken mě bavil a nebavil mě, protože že tam byly děcka, to mě taky baví. Já vím, že to je ten smysl toho chicken. Ale především mě to baví proto, protože jsem tam byl s partou křesťanů, Lidí, která, která spolupracuje, která něco dokáže vytvořit.

Já jsem člověk, který dokáže vytvořit spousta věcí, ale když jsem ve skupině lidí, kde se doplňujeme schopnostmi, tak. Tak potom vytvoříme něco, co bych, co bych sám nikdy nedokázal. A to je úžasný. Moje nejlepší vzpomínky jsou často moje nejlepší vzpomínky z církve. Jsou velice často spojeny s tím, že nějaká parta lidí něco něco tvoří a může to být cokoliv.

Samozřejmě my v církvi tvoříme něco, co by mělo pomoct někomu druhýmu. Ale ale ta spolupráce je něco, co Pavlovi muselo dělat obrovskou radost. Já nevím, jak moc, hodně. On spolupracoval právě s fyzickým sborem, ale on tady píše, že se raduje, že od prvního dne. Ti lidé křesťané ve Filipínách pochopili, stejně jako Pavel, že ta největší úkoly misie, ta nejtěžší úkol, je jít do celého světa, jak říkal Ježíš, a říkat lidem o Ježíšovi a ukazovat jim na to, že Pán Bůh je má rád a že se o ně zajímá.

A tak vidí v tom tu spolupráci ony ve vězení v Římě. Oni jsou Makedonii a stejně on může říct my spolupracujeme na něčem, my tvoříme něco společně, my jdeme za nějakým jedním cílem. Mají společný zážitky. Když s někým spolupracujete, máte, řešíte podobný problémy. Když jste na kempu, tak řešíte to, že je někdo unavenej a vy jste byl unavený včera.

Takže. Takže to chápete a budíte toho člověka, když když děláme nějaký klub, třeba jsme dělali Crossroads Crossroads, tak řešíte stejný problém. Někdo musí dojíždět, pro jiné bydlí v Chotěboři a najednou to chápete, protože jste si tím prošli, protože tím procházíte společně. Společně vítězí, když se jim to povede.

Když ten kemp dopadne dobře, tak můžete společně slavit. Nebo když nějaká schůzka nějakého klubu dopadne dobře, můžete společně slavit. Když se něco nepovede, tak to není jenom na vás. Nemusíte sami sedět a bejt nějaký úzkosti, že se něco nepovedlo, ale jako tým to můžete nějak řešit. Jako skupina lidí to můžete, můžete řešit a obvzlášť pokud to vztáhnout na místní církev.

Což není jenom nějaký klub nebo nějaký kemp nebo tábor. Tak když to stálo na místní církev, tak tak. Toho na čem můžeme spolupracovat je, Je hrozně moc a my jsme malá církev a každá, každá malá místní církev musí být na něco zaměřená podle toho, jaké má obdarování a v jakém kontextu žije. Ale ale, těch věcí.

Když jsme třeba ještě ani nezačali, ani nás nenapadli, tak je taky spousta, co jako místní církev nebo jako jako křesťani společně můžeme dělat v tomhle městě nebo ve vztazích, který máme.

A Pavlovi to dělalo radost. Pavel, když viděl církev, že spolupracuje, tak mu to takto v něm probouzelo dlouhodobou radost, že to funguje, že to funguje. Další, což je asi jedno z nejběžnějších nejznámějších věcí o církvi, že v církvi je podpora, že se lidé podporují, že si slouží a že si pomáhají. Pavel by o tom mohl psát hodně a i na jiných místech to píše, ale tady napsal Já vím, že mě nosíte v srdci, tak co to znamená, když někdo někoho nosí v srdci, že na něj myslí?

Že. Když přemýšlí a řekne si aha, tak ten člověk asi si prochází tímhle, tak alespoň tu modlitbu tam vyšlu a budu. Budu se ho snažit nějak podporovat tímhle. Pokud mám příležitost a zdroje, tak mu třeba i nějak prakticky pomůžu. Když se s ním setkám, tak ho můžu povzbudit, pochválit. Když se mě zeptá na radu, tak mu můžu dát nějakou radu.

Nebo když. Má problémy ve financích, tak mu můžu nějak nějak pomoct v tomhletom. Když někoho nosíte v srdci, tak nejenom že znáte jeho jméno, víte, jak ten člověk vypadá, ale vnímáte ty problémy a všechny ty věci prohry a vítězství, kterýma si ten člověk prochází a ta ta paleta nástrojů, který potom máte, když toho člověka máte rádi a myslíte na něj, tak ta paleta nástrojů, kterým mu můžete pomáhat a podporovat ho je, je obrovská.

Já jsem nad tím přemýšlel co? Jako by. Jak tuhle myšlenku mám vyjádřit? Tak mě napadla věta, že že tý podpory v církvi se nesmí zneužívat, ale může se s ní počítat. Nemělo by se jí zneužívat. Ale můžu být na sto procent přesvědčený, že s ním můžu počítat. Co to znamená? Znamená to, že ano? My jako církev, jako křesťané.

Když bereme to, co nám Pán Bůh říká, tak se máme obětovat. Máme. Máme sloužit druhým lidem, vším, co máme, vším, co nám Pán Bůh dal. Tak my sloužíme těm druhým lidem. Samozřejmě někdy to je tak, že lidi neznají hranice a já jsem se bavil. Nechci říkat mnohokrát, ale několikrát s lidma, kteří třeba měli nějakou specifickou profesi a byli součástí místní církve a a už je nebavilo ani chodit na bohoslužby, protože furt někdo otravoval, jestli by neudělal támhleto, neudělal támhleto, neudělal támhleto.

Je to těžký, když se toho zneužívá často. Ten člověk to ani neví. Když někoho žádá o pomoc, že je třeba desátý v řadě a že že jak ten člověk už to cítí špatně. Neměli bychom toho zneužívat, nějak přemýšlet nad tou hranicí. Na druhou stranu. Si myslím, že s tím můžeme počítat, že ta pomoc tady je, že ty zdroje tý místní církve jsou ty lidský zdroje a schopnosti a obdarování, co mají finanční dary, jsou.

A nemusíme se bát, že když jsme součástí místní církve a potřebujeme nějakou pomoc, tak se nám jí nedostane. Nebojte se chodit ke křesťanům a na signálu a prosit o podporu, ať už je jakákoliv. Na druhou stranu, pokud vás někdo požádá a vy už prostě na to nemáte, řekněte Promiň, promiň, teď, teď, teď nemůžu.

Teď ti to dát nemůžu, protože protože už je to přes mojí hranici. Ale ta podpora tady je. Je to dar církve a měli bychom toho toho využívat. Pavlovi to dělá radost, když vidí církev, kde ta podpora je, kde to funguje, kde lidé různých obdarování různě slouží druhým lidem, kde se rodí, podporuje, inspiruje a povzbuzuje.

A dělá mi to radost, protože církev nikdy nebude nebe na zemi. Ale, ale pokud tam ten prvek církve funguje, tak potom je to o tom. Je to úžasný. Není žádný zájmový kroužek nebo nějaká skupina organizovaná skupina, která by tohleto chápala takhle. Proto je naprosto unikátní na celém světě. To poslední, co Pavel píše nebo co chci zmínit.

On píše Modlím se, aby vaše láska stále víc a více rostla spolu s poznáním a hlubokou vnímavostí, abyste uměli rozeznat, co je správné, abyste byli ryzí a bezúhonní. Já jsem tady napsal, že. Že ta radost z církve může může vycházet i z toho, že společně jako křesťané, jako místní církev společně hledáme. Co hledáme.

Hledáme, jak žít. Hledáme, kdo je Pán Bůh. Snažíme se odpovídat na otázky. Typu Co po mně Pán Bůh chce a jak je moudrý žít? Proč jsem tady? Kdo vůbec jsem? Kdo je Pán Bůh, jaký je Pán Bůh a tak dále. Ne tak, že bychom si sedli a začali o těch věcech diskutovat, ale ale tím, že pravidelně se scházíme k tomu, abychom četli Bibli.

Trávíme spolu nějaký čas, kdy ty témata nějak vyvstanou. Tak tak, společně se posouváme nějak dopředu a když přijde někdo mezi nás, kdo třeba je na začátku, tak taky nemusí. Nemusí začínat znova, protože protože my mu ho můžeme provést tou cestou, kterou už máme nějakým způsobem za sebou. Společně hledáme, co po nás.

Pán Bůh chce jako po církvi v tomhletom městě, což je, což je unikátní příležitost, unikátní situace. Nikdo není jako my. Přestože církvi je spousta, tak každá církev je v nějakém kontextu a musíme společně hledat to, co po nás Pán Bůh chce a to. A ta cesta, to hledání je velký dobrodružství, který když jste toho součástí, tak pak nejenom, že poznáte druhý lidi, ale poznáte Pána Boha.

Poznáte jako živého Boha, který který jedná.

Můj závěr z těhle těch čtyř bodů a z toho, že jsem přesvědčený o tom, že Pavlovi dělalo radost. Znát ty křesťany a něco s nima mít s nima něco společnýho. Tak můj závěr je, že být součástí zdravé církve přispívá k dlouhodobé radosti. Neboj se tou součástí být. Zároveň poslední příklad. To je možná moje, moje nějaký osobní vnímání Jako by jak?

Jak mít radost církve nebo jak to vlastně s tou radostí v církvi funguje? Já, když mám Matesovi, je dva a půl roku a od té doby bude to naše první dítě, tak od té doby se mě jako x lidí zeptalo No tak jaký je to rodičovství? Je to jako jak očekával? Nebo je to horší? Nebo je to lepší a já to nemá spočítaný?

Ale jelikož vždycky prvně mluvím a pak přemýšlím tak, jak jsem několikrát řekl, že v takových jako osmdesát procent. Je to jako otravný. Omlouvám se, nikdo je na to jako někdo má tu výchovu jako radši? Nebo ty děti radši? Z osmdesáti procent je to otravný, protože my s Markem na sebe nemáme tolik času.

Navíc se častěji hádáme, protože máme dítě, jsme víc unavený, míň se spí, furt se musí to dítě oblíkat a svlíkat a prostě furt zlobí a tyhlety věci pak je tam a pak tam. 20 % jako úžasný. Kdy jako vy koukáte na to, na to dítě? Říkáte si To je můj syn, to je moje dítě. A zažíváte momenty, kdy nešťastné jak, kdy, kdy.

Prostě najednou si říkáte Ty my jsme stvořili člověka, který je z nás dvou a je to. Je to, je to ohromně naplňující. A tak zkusím udělat paralelu, snad to pochopíte, Ale myslím, že podobný. Je to trošku jak ta církev, někdy, že možná těch 80 % je to práce, je to, je to. Je to práce s lidma, který rozhodně nejsou dokonalý.

Každý jsme někde jinde na té cestě, ale vlastně těch 20 procent, o kterých jsem tady mluvil, tak je úžasný. A myslím, že Pavel to moc dobře věděl. Pavel věděl jak. Jak je náročný boj za zdravou církev, za to, aby tam nebyl žádný plevel v té církvi, aby tam nebylo nějaký špatný učení, za to, aby se nehádali a prostě ne, rozdělili se.

Za to, aby se ty lidi shodly, že chtějí něco dělat společně, aby si dokázali odpustit. A tohle všechno je to práce, Ale potom potom těch dvacet procent třeba. Je. Je úžasné, protože najednou je to opravdu tak, jak to v Bibli napsaný je, že jsme Boží děti a Boží národ, který je na téhle zemi nějaký světský společnosti.

A Pán Bůh skrze nás může dělat obrovský věci, může měnit životy. Skrze nás může pomáhat lidem, kteří by nikde jinde tu pomoc nedostali. A ano, já můžu být někde vzadu a dívat se, aby pasivní a sledovat, jak ta církev se s tím plácá, jak ty křesťani se snaží a a a stejně jim to často nevyjde a nebo můžu být součástí, můžu být uvnitř, můžu se angažovat, můžu vyhrávat, ale i prohrávat.

Můžu už dávat energii? A hned pak může třeba slavit s těmi lidmi a ne jenom slavit to, že my lidi jsme něco udělali, ale že Pán Bůh opravdu něco udělal. To je výzva pro každého z nás, pro každého z vás, aby jste byli součástí, abyste se angažovali. Já nevím, jak to musí každý vědět sám nebo nějak na to přijít, ale aby jste byli součástí ať už signálu nebo nebo jakýkoliv jiný místní církve.

A protože si myslím, že z toho budete mít dlouhodobou radost. I přesto, že to někdy není jednoduchý, tak může vám to pomoct nějaký dlouhodobý spokojenosti a radosti, protože máte silný pocit a vnímáte, že Pán Bůh je živý a a něco tady na zemi dělá. Tak jo, tak to je první první díl, že Pavel má radost z toho, že zná křesťany ve slipech a že je má rád.