Moc bezmocných Václava Havla

Dramatik, prezident ale i filozof - Václav Havel ve své eseji Moc bezmocných trefně popsal sílu ale i slabiny všeobjímající ideologie pro kontrolu vlastních občanů. V této epizodě se divíme post-totalitní společnosti, životu v pravdě a moci změnit svět i z té nejslabší pozice.

Napsali, namluvili a sestříhali Sebastian Štros a Hubert Otevřel
Hudba Jan Vančík

Transcript

Vítejte u filozofického podcastu Z Údivu.

Já jsem Hubert.

Já jsem Sebastian. Čemu se dnes Huberte budeme divit?

Dnes se podíváme na to, co nám může filozofie říct o povaze totalitních společností a jejich občanů.

ZNELKA

Píše se rok 1978. Normalizace, tedy proces utužování československého komunistického režimu, je v plném proudu. Jestliže šedesátá léta se nesla ve znamení naděje, že můžeme v socialismu přece jen dobře žít, po osmašedesátém se tyto naděje přetavily v trpký posměch. Šeď a stabilita se zdají jako symbol doby, ať už jde o města, kulturu či politiku - nic se nemění, nic se nechystá. Jenže pod tímhle zdánlivě šedým povrchem se něco klíčového děje - fermentují se myšlenky, které za jedenáct let totálně převrátí chod naší země.

A co je zdrojem téhle...fermentace?

Ne “co”, ale “kdo”. Myšlenky, o kterých dnes budeme bavit, vypsal na svět Václav Havel, během pobytu ve svém domě v Hrádečku. Právě tam vznikla politická esej nazvaná Moc Bezmocných, která dnes bude předmětem našeho údivu.

Budeme se ve filozofickém podcastu bavit o... prezidentovi? 

Spíše o disidentovi - a filozofovi. Ačkoliv známe Havla nejvíce jako prezidenta, jeho filozofické myšlenky, se kterými se vymezoval proti minulému režimu, měly význam, který by neměl být podceňován, a který revolucí rozhodně nezaniká.

A o čem tedy Havel píše?

Havel se v Moci Bezmocných snaží popsat tehdejší fungování komunistického režimu ve východní Evropě. A k tomuhle tématu právě přistupuje jako filozof.

Jaké jsou Havlovy filozofické závěry?

Ne tak rychle. Abychom jeho úvahu pochopili, musíme začít tam, kde začíná Havel. V jeho pochopení současné situace. 

A tou je?

Tou je totalitní normalizačního Československo. Havel nevidí Československo jako klasickou totalitu. V klasické totalitě je všeobjímající státní moc zajištěná… no státem, armádou a policií. Ti lidem drží pistoli u hlavy a nutí lidi poslouchat. A i když Sověti takovou moc měli a invaze vojsk roku 1968 ukazuje, že na ni i v určitých situacích spoléhali, nesmíme zapomínat, že Havel píše až 10 let po invazi. V době, kdy lidé už neumírají na střelná zranění v ulicích. 

Tak to tedy znamená, že se režim uvolnil, ne? Stát se stal míň represivním.

Ne nezbytně. Spíše - jak si Havel všímá - se změnila povaha státní moci. Strana si uvědomila, že násilná moc není tak efektivní. Stojí hodně prostředků a tam, kam se pistole nedostane, tak tam moc neexistuje. Podle Havla tedy Normalizační Československo bylo post-totalitní mocí. 

A post-totalita už nepotřebuje pistole?

Spíš ne. Pistole jsou potřeba, ale jen jako hrozba trestu, který přijde, jestliže se občan bude chovat nekonformně.

No a co je potom to nekonformní chování?

 Jakékoliv jiné chování než to, které udává ideologie.

Pokud tedy stát chce donutit své občany k určitému chování, tak má na výběr: na jedné straně stojí zbraně, pistole a tanky a na druhé straně ideologie. Podle Havla si státní moc zvolila ideologii, protože jako donucovací prostředek je svým způsobem silnější.

Ano. Ideologie je mocnější zbraň než pistole. Ideologie předurčuje chování. Když je ideologie dostatečně komplexní, tak dokáže lidem předurčit úplně všechny činy ve všech situacích. Nabízí odpověď na jakoukoliv otázku. Naproti tomu zbraň sama o sobě nedokáže říct, co je správné chování a co je to špatné. Zbraň musí být doprovázena rozkazy, kdežto ideologie je už rozkazů plná. A nakonec zbraň pouze retrospektivně trestá špatné chování, kdežto ideologie se dívá dopředu, chování tedy předepisuje.

ZNELKA

V Havlově době je předepisující ideologií komunismus.

Ano, v té době vládne sovětský komunismus. Komunismus se dostane do všech aspektů života a většinou jasně říká, co má každý člověk dělat. Zároveň ale už nejsme v 50. letech, kdy v komunismus věřila značná část národa. S příchodem Sovětů se mnohé mění a lidé přestávají v komunismus věřit. Mnoho lidí vystřízliví a začíná chápat komunismus jako lež, lež, která drží vládnoucí garnituru u moci a řídí každý náš krok.

No, a právě proto došlo k pádu komunismu?

Právě že ne! Mezi osmašedesátým a sametovou revolucí je přece jen dlouhá doba, kdy v komunistickou ideologii už nikdo reálně nevěří. A Havel se snaží pochopit, jak systém stojící na ideologii, ve kterou už ale nikdo nevěří, dokáže stále fungovat. V moci bezmocných uvádí příklad zelináře, který dá před svůj obchod transparent s heslem: proletáři všech zemí, spojte se!

Jasně - a zelinář nevěří, že by se proletáři měli spojit, takže žije podle lživé ideologie. Žije podle něčeho, v co nevěří.

Ano zelinář žije podle lživé ideologie - Havlovými slovy zelinář žije ve lži. Ale zároveň ideologie propůjčuje zelinářovi výmluvu. Zelinář se může sám sebe zeptat co je špatného na tom, aby se proletáři sjednotili? Přitom čtenáři samizdatu ale i zelinář vědí, že ten transparent se věsí jako symbol poslušnosti, ne jako skutečné volání po sjednocení proletářů. 

Je to symbol poslušnosti ale zároveň tento symbol zelináře chrání. Symbol poslušnosti ho chrání proti té pistoli, která by přišla, kdyby svůj transparent nevyvěsil.

Ano, to je ta opravdová motivace. Takže věšení transparentů není hlásání komunistického hesla, který na transparentu je vidět, věšení transparentů - tak jako mnoho jiných činů v normalizačním československu - se stává předepsaným rituálem, jenž ukazuje podrobenost člověka, který rituál vykonává. Tyto ideologické rituály se v té době dějí všude. Zdraví se ne prostým jménem nebo snad přezdívkou ale vždy s oslovením soudruhu. Vyvěšují se letáky, přidává se k socialistickým organizacím jako pionýr, Komsomol a nakonec se žádá i o členství ve straně. Nejde o žádné opravdové politické snažení ale jen o symboly loajality. Kvůli všudypřítomnosti lži lze mluvit o životu ve lži, za předpokladu, že lidé vykonávající tyto rituály v ně sami neveří. Třeba u spartakiády můžeme říkat, že není nic špatného na sportu. Nebo v pionýrovi jde o to, utužovat dětský kolektiv a tak dále. Ale tato tvrzení jsou jen povrchová ospravedlnění. Pod povrchem všichni vnímají tyto činy jako rituály poslušnosti. 

Já to trochu shrnu. Nejmocnější nástroj pro ovládání lidí je ideologie, protože ideologie se dostane i tam kam zbraň nikoliv. Ale během normalizace už nikdo v komunistickou ideologii nevěří. Samotné rituály, které napovrchu dokazují víru v komunismus jsou v realitě obranou před postihem. Ten potká ty, kteří rituál neudělají. Tudíž všichni lidé žijí ve lži založené na nepravdivé ideologii, a ta je všude.

ZNELKA

Protože popisujeme lživý systém, tak je nutně velmi křehký. Havel to ukazuje na Andersonově pohádce Císařovy nové šaty. Císař si objedná nové šaty. Tkalci mu nové šaty jakože ušijí i když nic neušili, avšak císařovi řeknou, že všichni chytří vidí císařovi šaty. Takže všichni hloupí lidé šaty nevidí. V realitě si Císař kráčí městem nahý a i když všichni poddaní vidí Císařova pindíka, nikdo nic neřekne, protože všichni žijí ve lži. Ta lež říká, že jen hloupý člověk vidí nahého Císaře a tak všichni přikyvují a tleskají neexistujícím šatům. Nikdo nechce ze lži vystoupit, aby nevypadal jako hlupák. Celé to bouchne až když lží neobtěžkané dítě vykřikne: Proč je císař nahý? Pak všichni přihlížející vidí, že sami žili ve lži. Nakonec lež ztrací moc nad životem lidí. 

Aha, takže ta moc je v tom, že i malý čin života v pravdě může být silný, protože ostatní taky žijí ve lži a stačí ukázat, že císař je nahý, že kouminsmus v sedmdesátkách je lež.

Ano. Tento malý čin bude velmi silný, protože Havlovu Normalizační post-totalitu drží u moci ideologie. Ta lživá ideologie, která říká, že komunismus funguje, že císař šaty má. Ale všichni vědí, že císař je nahý a že komunismus selhal.   

Takže život ve lži je pro Havla jakési neupřímné opakování hesel, praktikování rituálů, kterým člověk ani nevěří. Co je pro něj opak takového života? Co je život v pravdě?

Klíčem života v pravdě je podle Havla, a to cituji “Vrátit člověka na pevnou půdu jeho identity”. Tedy tvá identita - názory, přesvědčení, priority - se má shodovat s tvými činy. A k tomu podle Havla potřebuješ zodpovědnost - jednak za své názory a činy, ale také zodpovědnost za druhé. Ty existuješ ve světě a jen ty jsi zodpovědný za své činy. Tudíž jsi zodpovědný za stav světa, který je tvými činy tvořen. To dává tvým činům význam i tíhu. Stejně zodpovědně se máš chovat i k ostatním lidem. Odpovědnost za svět je sice v každém jedinci, ale ve světě nejsou jen jedinici. 

A co Havlův život v pravdě znamená pro politiku?

Správná politika má být střetáváním lidí, kteří mají možnost argumentovat pro to, co si skutečně myslí, a nebojí se této možnosti využít.

Dobře…, takže Havel chce liberální demokracii??

Ano - a ne. Liberální demokracie zajišťuje možnost člověku žít v pravdě, ale Havel chce systém, který se zrodí z činů lidí co žijí v pravdě. Havlova esej má pouhých 50 stran. Z těch 50 stran, 48 se věnuje analýze a kritice post-totalitního systému, jen poslední dvě strany hrubě načrtávají Havlův vysněný systém. -  I když toho Havel moc specifického neřekne, tak následující citace nastiňuje politický systém života v pravdě.

“Nová zkušenost bytí; obnovené zakotvení v univerzu; nově uchopená „vyšší odpovědnost“; znovu nalezený vnitřní vztah k druhému člověku a k lidské pospolitosti – to je zřejmě směr, o který půjde.” 

Takže i když liberální demokracie lidem dovoluje žít v pravdě, tak k tomuto životu sama o sobě nestačí. V liberální demokracii sice máš garantovanou možnost vyjádřit své názory, ale nic nezaručuje, že se tudíž staneš zodpovědným k sobě a jiným. Vem si třeba politika, který je schopný lidem slíbit cokoliv, aby ho zvolili - vůbec mu nezáleží na tom, co slibuje. Tento politik nežije v pravdě, protože ty sliby zaprvé nevychází z jeho přesvědčení, ale pouze z volebního kalkulu a za druhé je mu jedno, jestli naplnění jeho slibů v budoucnu povede k problémům - chybí mu odpovědnost za celek. 

Ano a liberální demokracie mají takovýchto politiků plno.

Určitě. A pozor - nejen politiků. I u občana je odpovědnost k sobě, jiným a světu klíčová. Nevolíš ale můžeš? Vzdáváš se odpovědnosti za státní celek stejným způsobem, jako se od politiky distancovali českoslovenští chalupáři za normalizace. Nerecykluješ? Lítáš letadlem a místo kola pojedeš autem? V tomhle hraje roli tvoje odpovědnost k planetě. Jednáš sobecky a hlavně podle Havla jsou příčiny těchto příkladů ty stejné příčiny, které udržely desítky let u moci totalitu.

Tyhle činy vycházejí často z apatie a cynismu. Ty nám dovolují se vzdát zodpovědnosti za stav věcí. Když si řeknu: “Já stejně nic nezmůžu” Tak už se nemusím snažit, už nemám důvod nic dělat. V tomto momentu se hodí jiná Havlova slova: “Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl - bez ohledu na to jak to dopadne”. Pokud si myslím, že planeta má být obyvatelná i za sto či dvě stě let, tak musím žít život v pravdě. Musím žít život, který jde ruku v ruce s mým přesvědčením a to znamená recyklovat, méně létat a nejíst maso, nehledě na to jak velkou mám šanci uspět. Život v pravdě není veden dopady činů. Život v pravdě pouze říká, žij podle toho v co věříš!

ZNELKA

Můžeme kromě chození k volbám a zeleného stylu života najít i další příklady, na které se Havlovy teze hodí aplikovat?

Havel sám v knize své myšlenky aplikuje na konzumní společnosti obecně jak už Západní, tak ale i Východní. Pro některé to může být překvapivé, ale Havel vnímal normalizační společnost za konzumní. Komunistický aparát ti zajistil určité konzumní pohodlí výměnou za poslušnost, zatímco na Západě je materiální pohodlí asociované s politickým nezájmem. Jasně, nejde o to samé jako rituály poslušnosti, ale rozhodně se nejedná o život v pravdě. Západní konzumenti při konzumaci neberou na sebe odpovědnost za stav světa a lidí, nýbrž se akorát pohodlně usadí doma a konzumují jídlo, zábavné televizní pořady nebo se třeba baví historkami ze světa slavných. 

Doma konzumují a v práci za své hodnoty většinou nebojují. Ti, co nejsou novináři, politici, nebo aktivisti, většinou pracují, aby měli dost peněz na odpolední a večerní konzumaci.

Ano. Pohodlný život není životem v pravdě.

 Mě ještě napadá jeden současný příklad života ve lži.

Jaký?

Tobě se to možná nebude líbit, ale myslím, že někteří lidé, kteří se prezentují jako progresivní ukazují své názory jen naoko. Jde o rituál, který jim má v určitých kruzích zajistit společenské přijetí. 

Jasně. Takzvaný koncept signalizování ctností nebo v angličtině virtue signalling, jímž je například bezduché sdílení #BlackLivesMatter nebo třeba #RefugeesWelcome může u některých lidí být životem ve lži. Tedy pokud jde o rituál, jenž symbolizuje hodnoty, ve které nevěřím. Pak opravdu jde o čin života ve lži. Naopak pokud jsem přesvědčený anti-rasista a nasdílím takový hashtag, tak půjde o čin života v pravdě. 

Jo, ono totiž nejde tolik o čin samotný jako o důvody, které mě k činu vedou. Když sdílím liberální příspěvky na sociálních sítích a to pouze za účelem společenského přijetí progresivisty, tak žiju ve lži. Když ale stejné příspěvky sdílím, protože s hodnotami jaké reprezentují souhlasím, tak žiju v pravdě.

Ano. Totéž platí i na pravici, kde jsou profilovky s českou vlajkou a škrtnutou mešitou. Jestliže chci aby mě akceptoval můj vesnický strejda, tak se vyfotím se zbraní z české zbrojovky s rámečkem v barvách trikolóry.

A možná i samotný čin sdílení fotky na sociálních médiích není ideální pro život v pravdě. Kolika afroameričanům pomůže se vymanit z ghetta, když si změním profilovku? Samozřejmě totéž platí o profilovce s českou vlajkou. Česko nebude mít silnější armádu, protože já jsem se vyfotil s naší vlajkou na zádech a rukou na hrudi. Život v pravdě požaduje žití a ne pouhé sdílení. Žití je dosaženo skrz činy v reálném světě, činy za které bereme odpovědnost. 

Ano. Čili Havlovo východisko, s kterým tento díl zakončíme, by mohlo znít: Žij a konej v pravdě a máš šanci změnit svět k obrazu tvému!

Loučí se s vámi Hubert

A Sebastian